Kaien Wolfsbane

19. října 2017 v 19:41 | Andy
Představme si rubín, krásný, tajemný rubín. Malá jiskra ve světě temnoty, vůdce a naděje dalších, malá a podstatná část vesmíru- ví to. Ví, že dokáže být rubínem temnoty pro svět falešného světla kolem, zakrýt jej a vést další k pravdě, zde však vše končí. Je to jednoduchý muž, má jednoduchá přání a sám žije co nejjednodušeji, ale jeho pohled na ostatní vskutku složitý je a málokdo dokáže pochopit, jak on vidí svět kolem, lidi kolem a stav okolí. Můžeme začít tímto aspektem, tedy pravdou a lží. Je chrabrý a odvážný, ano, o tom nikdy nebylo pochyby, ale i přes všechno, čím je, dokáže být empatickým mužem, který dobře zná pocit zklamání a bezmoci, nikdy by to nepřál dalším ubohým lidem, které denně potkává s úsměvem na tvářích. Nemůžeme o něm přesně říci, že by myslel hluboce, nesnaží se o to a často hledí nad věc, než aby se zadíval hluboko do země a přemýšlel o tom, jak beznadějně vše pro něj vypadá, je to ale noční bytost, která vidí ve tmě, vidí vše, co bylo ostatním zapřeno a jakkoli by se kdy snažil, nikdy by ostatním nedokázal ukázat svůj stálý pohled na svět. Faleš a lež pozná skoro ihned a netrvalo mu dlouho, aby poznal, že ten svědivý pocit na zátylku necítil celý život zbytečně. Má k tomu už své vrozené smysly. Je to kus rubínu, kterým měl být, fragment čekajíc na svoji obnovu. Nedokáže ostatním ukázat svoji jiskru, jeho podstatu, tak použil závěj. Žádné dramatické rozhodnutí, která ho změnila od své podstaty, jde tedy spíše o to, že se zakryl, přestal se dívat na svět svými modrými krystaly jako na moře nestvůr v podobě zrádných slov a zástěrek, sám se totiž jednou stal a vinit ho nikdo nemohl- dělal přeci to, co ostatní. Bílá zástěra, aby zapadl do světa klidných vln, které odjakživa nenáviděl. Dobrodružný a neohrožený, miluje napětí a adrenalin, který mu ukazuje jeho postavení na světě jakožto jeden z mála posledních bojovníků, kteří by se klidně postavili proti drakovi pouhými pěstmi a se svoji odvahou vyhráli, nechybělo by mu při tom ještě jeho samolibé šklebení, které naznačuje jeho dobrou náladu, to by k té dobré náladě bylo asi vše. Nikdy neposkakuje štěstím a nikdy nebásní o úspěchu druhých, ba naopak, vždy když se cítí šťastným tak se šklebí a většinu času žárlí na druhé. Ne, že by jim nic nepřál, spíše jde o ten žíravý pocit u srdce, který cítí kdykoliv vidí úspěchy druhých, výkony, kterých nikdy nedosáhl a hodnot, které mu nikdy nesloužily. Nelíbí se mu to, vůbec, ale smířil se s tím, nikdy se totiž změnit nehodlal a není to žádným detailistou své povahy, který se snaží zakrýt všechny své chyby. Je za ně upřímně rád, je rád za chyby, které z něj dělají člověka, neomlouvá se za ně, a ačkoliv tak vypadá chladně, chladným upřímně není. Jenom se nemá důvod se sám za sebe hanbit a nikdy neměl v lásce lidi, kteří se museli sami shodit na dno, aby si ukázali svoji lidskost. Je to v některých ohledech až moc obyčejný muž, zasměje se, většinou je vážný a v hlavě má dost mouder, která by zatočila hlavy i menším filozofům. Ke všem je vždy upřímný, nebojí se vám do očí říci svůj názor, většinu času je však ohledně těchto názorů potichu a sdílí je jen kdykoli se někdo zeptá, kdo by také chtěl být tím špatným, že? Svojí upřímností si hodně získal, je dobrým člověkem na rady a upřímnou kritiku, avšak většina lidí se mu kvůli tomu také vyhýbá, pravda nikdy nebyla tak hezká, aby ji někdo ocenil, až na něj. Názory si rychle udělat umí, jsou tedy ve většině případů negativní, ale on ty malé chybky na lidech miluje, nikdy nikomu nenutil, aby se změnil a na člověka se díval s nadhledem, stejně jako na vše ostatní. Když jde o názory ohledně předmětů, většinou to myslí vážně, totiž komupak by se líbilo mít křivý meč? Je-libo snad elektrický obušek, který by vám trochu prohnal ten organismus? O tmavší vlasy již vážně nemá zájem. Chodí chladně, vypadá chladně a dokonce i tak často jedná, většina ale vždy ví, že Kaien není zcela chladným, část tam tedy je a dětství ho opustilo již před nějakou tou dobou, nechybí mu však duch pro hry a vítězství, ani ta komediantská část, která vznikla převážně z černého humoru. Více už na sobě nedává najevo, ostatní zbytky jeho povahy jsou uložené v temnotě a málokdy se vůbec projevuje jako starostlivý a milý muž, který se nebál mluvit celé hodiny. Raději je ale drsným a hrubým mužem, který většinu času řeší jen malé konverzace a občasné tréninky v táboře, dle kterých má předpoklady k tomu, aby se stal instruktorem, odjakživa však téma o tomhle odmítal. Mezi vůdci a učitele nikdy nepatřil, byl takovým tím starším, který nejraději postával v pozadí a naskočil kdykoli se mu něco naskytlo. Mezi některé důvody patří samozřejmě i ty děcka, nic proti mladším nemá, ví, že to on je spíše již starý jedinec, ale některé články se mu nikdy nelíbily. Neférové, nečestné a slabé lidi- nestrpěl by je všechny. Pamatuje si na doby, kdy si instruktorem přál být, chtěl vést děti, které si přály býti hrdiny a bohy, žádnými podnikateli s penězi a věrnými milenci. Nemění se, ale bohůmžel doba ano, s moderní technologii je jako většina táborníků, kteří v táboře strávili celý život, levý a stěží dokáže použít obyčejný telefon. Má málo zálib, tedy většinou ho najdete sedět v nejtemnějším koutě nějakých místnost, v noci ho najdete sedět u dále od ohniště, nejčastěji však na pláži. Voda ho odjakživa fascinovala, její odraz, který se nedokázal pohltit, zrcadlo do krásného světa. Je schopný se na pláži objevit i za chladných podzimních večerů a stát ve vodě, sledovat nekončící vody, takhle se mu myslí nejlépe. Život to nikdy také neměl nejlepší, bojovat umí skvěle a nebojí se použít jakékoliv podlé triky, aby dosáhl své výhry, dokonce i tak bere život- jako jednu velkou, otravnou hru.
Měl to ale krutý osud, náš Kaien. Narodil se do rodiny pořádně věřících, a jestliže se ptáte, jak se mezi takové fanatiky dostal, sám odpověď nezná. Jen se do toho zamíchal jeho božský otec a předurčil mu jeden z krutých osudů. První znaky byly již zřejmé, totiž on míval již od narození vlasy barvy havranů, zatímco jeho "rodiče" měli oba blonďaté vlasy a krásné modré oči, třpytící se ve tmě, Kaien je vždy míval temné, jako kameny hozeny do neklidného moře před bouřkou. Neposledně se do toho zamotalo jeho jméno, které získal odnikud, často se tedy ptá, proč se stal Kaienem. Neřešili to, bylo to boží stvoření a bůh jej přeci stvořil tak, jak plánoval. Klidný a přísný život, dostalo se mu vše, čeho chtěl, v podstatě mu nic nechybělo. Stále si pamatuje na úsměvy svých rodičů, na jejich procházky a zábavné přednášky o bohovi, kamarády v jeslích. V boha samozřejmě první roky svého života věřil, ale s příchodem školy toho přišlo mnohem více. Státní škola, žádná soukromá katolická škola, kde si dítka skákala přes švihadla a zpívala veselé písničky. Jednoduše poznal mnohem více, než potřeboval, mnohem více názorů, které jej svedly na cestu ateisty, stále byl však nucen chodit do kostela a jeho názory byly utlačovány. Takový byl jeho svět. Hezcí a oškliví. Věříš v boha? Jsi hezký. Otec pracuje a živí rodinu- je hezký. Matka se stará o domácnost a vaří dokonalé jídlo- je hezká. Jednou měl být taky tím ideálem, jednou měl také nosit tu masku lží- měl být hezkým. Začal vidět vše, na co mu jeho rodina celý život poukazovala. Viděl svět špatným pohledem a stále je tím nakažen, občas stále vidí ostatní jako ty ošklivé. V té doby se mu to již začalo hnusit, ale co by snad dokázal? Tresty míval kruté, nechtěl jít proti řádu, avšak všichni vědí, že jednou musel, ne svoji vinou. Prvně to začalo, když v jeho přítomnosti zhasly všechny svíčky. Rodina ihned začala mít děsivé pohledy, hodiny musel stát u postele a modlit se o odpuštění a šlo to ještě více z kopce. Byly to rány jeho otce, které to v něm vyvolaly poprvé. Jizvy po onom opasku má stále na zádech. Skončil zamčený ve svém pokoji, jenom s biblí a jedinou svíčkou, která však nevydržela ani pouhých dvacet minut. Pokoj potemněl, nebyla to však jeho mysl a svíčka doslova přestala vydávat světlo. Cítil její žár, ale nic neviděl. Překvapivě se zvedl, nebál se tmy, nic neviděl a jenom slepě pokračoval napříč pokojem. Ne, pokoj to už být nemohl. Chodil snad celou věčnost a kdykoli se snažil promluvit, zvuk zanikl dříve, než jej mohl uslyšet. Nebál se. Trvalo to pro něj snad věčnost, zároveň však jen pouhou chvíli, dokud nenarazil na dřevěné dveře, poté se o pár kroků vrátil a narazil na postel, kde se schoulil do klubíčka s příchodem dalšího hluku- odemykání zámku. Nával světla ho chvilkově oslepil, a když uviděl zastrašený pohled jeho matky, poznal, že se něco děje, totiž ono to nebylo světlo z žárovky, ale další svícen, kterou držela v ruce. Chytila jej za ruku a pomalu vedla po schodech dolů, k hlavním dveřím. Nic neviděl, všude byla černočerná tma- ne jen nějaká, tohle byla čistá temnota jako v onom pokoji, ale jediným zdrojem světla zde byla svícen. Poklekla, chlapci do dlaně vložila kovový předmět, hodinky, dveře otevřela a doslova ho z nich vystrčila do další temnoty. Nechápal to, nechápal nic. Chtěl se vrátit, ihned se otočil, aby uviděl další nekonečnou temnotu. Zase tam byl. Začínal věřit v peklo, protože tam se přesně nacházel. Němě křičel a běžel směrem k neexistujícím dveřím. Jen tma a tiché hlásky, nepřestal běžet, ani když temnota ustála, stále běžel kolem soch, a když dorazil do tábora, musel se zastavit. Ocitl se v táboře, sám. Netrvalo mu dlouho, aby uvěřil těm kecům ohledně svého otce, kdo by pak také chtěl být synem ďábla, než tmy? Měl čas se podívat na ony černé kapesní hodinky, které mu padly do rukou. Čistě černé, jako by ze tmy samotné, s potiskem vln. Vevnitř byly jednoduché ruční hodinky a na druhé straně jen římské číslo "XIII". Nikdy je nemohl přesně použít, od příchodu do tábora totiž začaly odbíjet opačným směrem. Také se divil, tedy když zjistil, že v táboře se objevil deset dní po dnu jeho odchodu do temnoty.
Nedělá mu problém vidět ve tmě - Má strach z ohně - Bojuje výhradně s dýkou - Záda má pokryté jizvami - Je náchylný ohledně náboženství a často odmítá i to řecké - Jeho symbolické číslo je třináctka, den narození, den útěku, den příchodu a také jeho věk příchodu do tábora - dle jeho názoru trpí schizofrenii, občas totiž ve stínech vidí oči a kmitající se těla.
- Polobůh má prázdné kapsy.

- UMBRAKINESIS - Cestování přes stíny. Nováčkům to nejde tak jak by chtěli.
•••••••- Nováček nekontrolovně přechází mezi stíny a dostává se i tam, kam by nechtěl.
- Polobůh nemá žádného mazlíčka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

SPOLUPRÁCE:

Pokud máte zájem o spolupráci, stačí napsat na email hbc-rpg@seznam.cz


(Naše ikonka)


(Vaše ikonky)